14. setkání hornických měst a obcí ČR

Stříbro - královské horní město

Jednou z prvních zpráv o založení města Stříbra v roce 1113 nás seznamuje známý český kronikář Václav Hájek z Libočan.. Jeho „Kronika Czeska“ ( 1541) se o událostech roku 1131 zmiňuje následovně ( překlad z roku 1925) : „ Kníže Soběslav, vida jednu ves v dobrém položení, ježto bylo jméno Miza, i rozkázal tu města založiti. Tu ke zdem městským grunty kopajíc nalezli rudu stříbrnou a odtud dáno městu jméno Stříbro. Řeka ta, kteráž pod městem teče, ta až do dnešního dne jmenuje se Miza „. Přepisem a překladem tohoto původního textu kroniky vznikla řada odborných verzí, až po tu, kdy při kopání základů byl nalezen balvan ryzího stříbra. Tak praví pověst. Jisté je však, že podle prvních historických záznamů se mluví o dolech na stříbro a osadě při těchto dolech na místě dnešního Stříbra již v roce 1131.

     Další zpráva citovaná Juritschem z Erbenových „ Regesta diplom. Et epistol. Bohem. Et Morav. I. 168, č. 376 „ se týká založení farního kostela ve Stříbře, zasvěceného sv. Marii, věvodkyní Elisabethou, manželkou císaře Friedricha I. v roce 1183 a věnovaného řádu Johanitů.

     Zakládací listina nedalekého kláštera v Kladrubech v roce 1126 částečně potvrzuje vznik města Stříbra „Tachovia, prymida,miza constructae sunt ….“ – dle citace díla „ Program des k.k. Staats-ober-gymnasium in Mies „ v roce 1895.

     Poslední citací je Kniha „ Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke „ v roce 1837 , která uvádí listinu z roku 1183.

 Jedná se vlastně o listinné falzum ze 13. století a kníže Bedřich v ní v roce 1183 potvrzuje, že jeho manželka, Alžběta Uherská daruje johanitům faru Sv. Marie ve Stříbře. V latinském textu tato pasáž zní : „parochia Ste Mariae ad argentaria „. Pojem „Argentaria „ ve volném překladu „Stříbrnice“, budeme-li jej akceptovat jako název sídliště, byl původně zřejmě používán pro označení kutiště či hornické osady, které byly v těchto dobách zakládány přímo v dobývacím prostoru vlastního ložiska. Pro existenci této hornické osady svědčí mimo jiné i velmi staré důlní práce ve skalním podloží v prostoru dnešního historického městského jádra.     

   Totožnost latinského „Argentaria“ s dnešním Stříbrem potvrzují další písemné dokumenty z druhé poloviny 12. století a z roku 1231 v nichž město je nazýváno „Argentaria super Mzea „. Což lze dnes volně přeložit jako „Dobré Stříbro na Mži“.

Listina je dnes uchovaná v La Valletě na ostrově Malta v archivu johanitů.

     Pokud i jen některé z těchto zpráv, by bylo možno považovat za věrohodné, patřil by stříbrský rudní revír v českých zemích zřejmě k nejstarším, historicky doloženým těžebním oblastem.

Vždyť i nejstarší dokumentované zprávy jsou z roku 1183 a 1186 a

jsou starší než zprávy o dolování v Krušných horách a v Sasku.

    Weizsäcker v „Geschichte des Bergbaues in den Sudetenländern „ z roku 1928 připomíná, že listina uváděná Dobnerem, pokud by skutečně existovala, by reprezentovala nejstarší výkup pozemků k horním účelům v Čechách.Zajímavé je, že tyto nezaručené zprávy hovoří o stříbrných dolech, zatím co zprávy pozdější uvádí pouze doly na olovo, při čemž stříbro je vedlejším produktem malého významu. Zůstává zde ovšem nevyřešena otázka jména města, která i když je sice z hlediska historie dolování otázkou vedlejší, stává se nesporně důležitým argumentem pro příznivější hodnocení nezaručených zpráv o osudu města a dolů na stříbro. A přece je s podivem, jak málo je známo o stříbrných dolech v okolí Stříbra právě ve středověku. Zjevný paradox se nejnověji vysvětluje tím, že zatímco hory na stříbro žily v počátcích, později mělo význam již jen dolování olova. Avšak i pro takový výklad chyběly, alespoň pro 14. století, přímé doklady. Dolování v okolí Stříbra, nevědělo se přitom ovšem, zda na stříbro nebo na olovo, bylo možno prokázat pouze prameny nepřímými.

    Další zprávy o historii města, tak i zdejších dolů na olovo jsou až z 15. století. Jejich věrohodnost je nepochybná a představují tak skutečně první historické doklady, podle nichž je možno klást počátek stříbrského dolování na přelom 14. a 15. století. F.A: Schmidt ( 1833) uvádí listinu krále Václava IV. z roku 1410 .Z této listiny se dá usuzovat, že zde již dříve musela být nějaká nákladnictva a tedy i doly. V listině bohužel není žádná zmínka o dolech na stříbro.

Přesto vývoj dolování musel být příznivý a pro panovníka výnosný.

Další písemné zprávy o hornické činnosti pochází z roku 1362 – 1408 ze stříbrských městských knih vedených z kompetence městského soudu. V jedné z písemných zpráv pocházející z druhé městské knihy z roku 1392 se mluví o konkrétním pronájmu hutí stříbrským měšťanům do držení a užívání. Začátkem 15. století těžba sotva sloužila jen stoupající poptávce po olovu, vyvolané rozvojem střelných zbraní v době předcházející husitské revoluci. Stříbrskému olovu se naskýtala již v době předhusitské volná cesta do Kutné Hory. Olovo bylo hlavní přísadou nutnou při hutnění stříbra.Při jeho poměrném nedostatku se není co divit, že o stříbrské olovo měli zájem horní podnikatelé kutnohorští a zejména sám královský mincmistr. Prameny zaznamenávají, že do Stříbra byli za perkmistry posíláni vrchní štajgéři kutnohorští a vůbec, že ve Stříbře byly zaváděny kutnohorské zvyky.

V městské knize je dochováno vzdání se městských hutí ve Stříbře měšťanům Lvovi rychtáři, Fridlinu Rotelovi a Alblinu horníkovi. Jmenovaní jsou povinni vzdát se hutě po uplynutí šesti let městu Stříbru se vším zařízením. (20.listopadu 1392 ). 

„Civitas concessit et resignavit ad sex annos montana, que huty dicuntur libere tenendum et emendandum Leoni iudici, Frydlino Roter, Alwlino montano atque atifruendum, quibus elapsis e converso resignare debent civitati cum suo apparatu cum follibus et tectis sine dolo. Datum quo supra proximo.“

Roku 1454 panovník Ladislav Pohrobek potvrdil stříbrským měšťanům všechna privilegia udělená jim jeho předchůdci. ( 1372 – Karel IV.,1382 – Václav II., 1421 – Zikmund, 154 – Ladislav Pohrobek, 1463 – Jiří z Poděbrad, 1547 – Ferdinand I., 1567 – Maxmilián II., 1577 – Rudolf II., 1613 – Matyáš ).

     Ke konci 15. století nejsou zachyceny již o stříbrském dolování žádné zprávy i když je nepochybné, že provoz dolů neustává, naopak se podstatně rozvíjí, neboť v 16. století dosahuje značného významu, což se projevuje i na množství zachovalých zpráv.

    Z doby na počátku 16. století se zachovalo 8 knih „ Register na příjem a vydání peněz hor olověných u města Stříbra „ z let 1501 – 1524. Tato registra obsahují vedle významného dokumentu právního „ Řádu jakým se propůjčky na horách olověných Královské milosti u města Stříbra dávají „z 23.5.1513 i cenné obchodní údaje o obchodním spojení stříbrských nákladníků s Kutnou Horou, kam bylo jenom za jediný rok 1524 dodáno kolem 10 tun olova a přes pět tun olověných rud.Velmi důležitým dokladem je určení pravděpodobného začátku ražení dědičné štoly na Ronsberku, pozdější Královské dědičné štoly Prokop. Jedna z propůjček určuje datum zahájení prací na dědičné štole 27.9.1513.

    Vydání samostatného horního pořádku, jako důsledek rozvoje hornických prací, vneslo pořádek také do udělování propůjček, dosud libovolně prováděných perkmistrem a městskou radou, i do odvádění desátku, což velmi nelibě nesli kverkové – ilustruje to žádost, kterou se „nakladnicky a chudy towarzissi hor wolowienych v miesta Strzibra „ v roce 1528 domáhají na královské komoře zrušení těchto novot.

    V polovině 16. století se silně zajímá o stříbrské doly král Ferdinand I. v souvislosti s dodávkami olova do Kutné Hory. Dodávky olova dosud byly nepravidelné a nekryly veškerou potřebu království. Byl to důsledek nesystematické těžby malých nákladnictev, která nejen, že neměla dostatečné finanční prostředky, ale ani nebyla schopna exploatovat rudní bohatství ve větším rozsahu pro naprostý nedostatek technického vybavení a hornických zkušeností. V roce 1554 navštívila město Stříbro komise vyslaná králem za účelem intenzivnější exploatace a zvýšení dodávek rud. Komise doporučila soustředit veškeré práce na pozdější Prokopskou štolu, která byla centrem revíru, s níž jsou spojeny všechny ostatní doly. Komise ustanovila pro zdejší doly štajgra, který je vyplácen z královských prostředků, poněvadž je nutné, aby práce na dolech byly řízeny zkušenou osobou. Protože cena olověných rud stoupla na ( 48 – 60 grošů ) byly vytvořeny příznivější podmínky pro hospodářský růst stříbrských dolů.

    14.1.1555 vydal král Ferdinand I. dekret, kterým povoluje obnovu dolů, schvaluje veškerá opatření navržená komisí, včetně finanční podpory od královské komory.Dědičná štola je ražena po důležité žíle a podchází všechny opuštěné doly. Sledováním hlavní žíly se zaručuje úspěšnost a výnosnost důlních prací. Zájem královské komory na dobývání olověných rud ve Stříbře se projevuje i u dalších podnikatelů. V roce 1558 povoluje král Ferdinand I. hraběti Šlikovi volný prodej vytěžených olověných rud a na dvacet let jej zprošťuje povinnosti odvádět desátek. Ze sporů mezi pozemkovou vrchností a kverky usuzujeme na to, že kutací práce nabyli velkého rozsahu. V roce 1560 vydává král Ferdinand I. dekret, ve prospěch hraběte Šlika. Bohužel, z této doby se nezachovali žádné dokumenty, které by mohly sloužit jako podklad pro jejich lokalizaci a zhodnocení. Pouze žádost nákladníků z roku 1564 obsahuje některé zajímavé údaje. Z žádosti vyplývá, že k dědičné štole patřila zřejmě podsednutá „Klingerschacht„ a šachta zvaná Mokhra, dědičnou štolou podsednuté došli kverkům finanční prostředky a žádají královskou komoru o hrazení alespoň třetiny nákladů spojených s podsednutím štoly a postoupením o 78 m. Dá se předpokládat, že důl Mokhra je totožný s dolem Reiche Seegen Gottes, nebo-li později Jan Baptista.

    V archivních pramenech následuje mezera zabírající cca 150 let      ( 1565 – 1700 ). Pouze z údajů o historii města lze usuzovat o rozvoji hornických prací až do období Bílé hory, resp. třicetileté války. Válečná léta dolehla na město Stříbro obzvláště těžce.

 Město bylo z valné části téměř celé zničeno, byly zničeny městské hradby, obyvatelé oloupeni, bylo zbořeno 143 domů. Z těchto těžkých ran se velmi těžce vzpamatovávalo. Doly zůstávají zapomenuty. Teprve na sklonku 17. století se opět začalo s rekonstrukcí opuštěných a zničených dolů.

    Po dlouhé době úpadku dolů opět ožívá hornická činnost. První znovu otevřený důl je Reiche Seegen Gottes v roce 1696, následuje v roce 1700 Fundschacht Allerheiligen. V roce 1717 vydává úřad nejvyššího mincmistra nařízení, kterým se otvírkové práce ve stříbrském rudním revíru podřizují hornímu úřadu slavkovskému. Ten bude podle jáchymovského horního pořádku povolovat propůjčky, dbát na dodržování pořádku a na dodržování všech nařízení královského regálu. Otvírkové práce během prvních dvaceti let přinesly dobré výsledky a byly impulsem k dalším důlním pracím nejen na starých opuštěných štolách a šachtách, ale i na jiných nových místech. Nové doly jsou obdařeny nadějnými žilami. Bohužel městská obec si přisvojila právo povolovat propůjčky a rozhodovat v horních záležitostech. Na zásah perkmistra J.A. Frölicha je městská obec upozorněna na zásah královského regálu. Potvrzuje se, že na vrchu Ronsperku se pracuje na otevření nové šachty a na čištění zabořené hluboké štoly. Je celkem pochopitelné, že zkoušky rud ve Stříbře ukázaly nejlepší výsledky, v Jáchymově nejslabší výsledky, ve Slavkově byl zjištěn průměr. Rychlý vývoj událostí vyvolal stavbu nové huti, která byla dokončena v září 1720. Bylo provedeno zkušební tavení a výsledkem zkoušek byl stanoven průměrný obsah dobývaných stříbrných rud ve Stříbře a to 1 000g/t, a přes 30 % olova. Obsah stříbra byl velmi malý, naproti tomu 30% olova představuje velmi dobré rudy. Dobývání takových rud je výnosné a výhodné. V roce 1720 se provádí hornická činnost pouze na dolech Jan Nepomucký, Reiche Seegen Gottes, Čtyři bratři a Všech Svatých.

     Rychlý rozvoj důlních prací byl nad finanční síly stříbrských. Rovněž se projevila nedostatečná odborná kvalifikace a velmi nepříz-nivé pro nákladníky byla nepochopitelná neochota ze strany stříbrského magistrátu. V roce 1720 dochází ke krizi a úpadku stříbrských dolů. K zásahu z nejvyšších míst dochází v roce 1725, kdy nejvyšším mincmistrem je dosazen do Stříbra Josef Pezolt, jako nejvyšší místní autorita pro horní a hutní záležitosti . Zavedl ve Stříbře pořádek a přivedl doly k dalšímu rozvoji. Smrtí Pezolta koncem roku 1725 doly upadají opět do starých nepořádků, dochází k zastavení činnosti.

      V roce 1730 se opět oživuje hornický provoz na místních dolech. Stoupá počet propůjček, zvláště na kopci Ronšperku na žíle Reiche Seegen Gottes. Otvírkové a zmáhací práce pokračovaly i za nepříznivých poměrů s městskou obcí i za těžkých finančních obětí nákladníků, poněvadž úložní poměry byly nanejvýš příznivé a velice nadějné, což dokumentují zprávy z roku 1744. Na výchozem hlavního rudního revíru jsou Čtyři bratři a Michael. Tento rudní pruh překřižuje žílu Reiche Seegen Gottes. Dále se těží na dole Jan a dole Antonín situovaný na protilehlém odžilku. V roce 1748 se těží na Teichertově dole později Jan Baptista, na dole Reiche Seegen Gottes. Těžba olovnatých rud je velmi příznivá. Provádí se zmáhání dědičné prokopské štoly, která musí být místy vydřevována a v roce 1750 se zahajují práce na žíle Johann Baptist.

      Podle zprávy z roku 1770 je možno konstatovat, že práce se koncentrují na královskou dědičnou štolu Prokop a doly Jan Baptista a Reiche Seegen Gottes. Tato koncentrace je důsledkem úložních poměrů tehdy známých rudních žil. Podle směrné otvírky, která představuje 1 000 m, patří totiž žíla Reichen Seegen Gottes k nejdelším souvislým žilám celého revíru. Je nepochybné, že i řada dalších dolů se udržela s většími či menšími přestávkami v provozu.

    Ústí dědičné prokopské štoly, která je centrálním dílem celého revíru na kopci Ronšperku se nachází těsně na břehu řeky Mže. Štola svým vznikem, pravděpodobně patří k nejstarším důlním dílům v okolí Stříbra. Štola je ražena v pevné hornině převážně směrem h 10 a celkem nepatrnými nepravidelnostmi ve svém průběhu. Asi v 50 m zastihuje významnou žílu Reiche Seegen Gottes, kterou vyřizuje, jak dokazují vyvezené stařiny a zbytky hloubení na jejím spodku. Asi ve 180 m je překřížena puklina, která mění směr žíly a štola je dalších asi 80 m směrem h 12. Přibližně 260 m od ústí je žíla překřížena žilou Magdalena a na tomto překřížení je první hloubení dolu Jan Baptista, od něhož se pokračuje štolou původním směrem h 10. Tyto práce dosahují v sedmdesátých létech rozsahu 170 m a vyřizují žílu dvěma čelbami a několika výstupky a sestupky. Cca 30 m od prvního hloubení je první komín a následují po 20 m další komíny. Těsně před posledním komínem je na štolu napojena hlavní těžní šachta dolu Jan Baptista ( Alter Stolln Schacht ), která je hluboká 50 m, štola postupuje dalších 220 m a je již dlouhá 550 m. Hlavní žíla je roztříštěna několika puklinami a další puklinou je zcela odříznuta. Štola postupuje dále a naráží na východní zrudnělou žílu. Z této žíly byl později ražen překop na žílu Flachentrumm. Žíla dosahuje délky 690 m a kolmé hloubky 90 m. K podsednutí dolu Reiche Seegen Gottes bylo potřeba ještě postoupit štolou o cca 220 m. Asi 50 m nad dědičnou štolou byla ražena tzv. prostřední štola, která je hlavní komunikací dolu Reiche Seegen Gottes. Její ústí leží v bezprostřední blízkosti těžní šachty dolu Jan Baptista, je však v délce 350 m zabořena a vyzmáhána teprve od šachty zvané „Fundschacht „ dále na jihovýchod. Na prostřední štole je několik komínů, je vzdálena od šachty 350 m.

V roce 1780 se zahajují práce na žíle Neuprokopi a v roce 1781 na žíle Frischglück.

     V roce 1801 je ve Stříbře zřízen samostatný horní úřad, a v roce 1804 dokonce horní soud pro kraj Plzeňský a Klatovský ( Distriktuál Berg Gericht ). Je to začátek největšího rozmachu a prosperity, město Stříbro bylo tehdy známé nejen v odborném báňském tisku a literatuře, ale drželo si i vysokou společenskou prestiž. Prvním perkmistrem byl Antonín Alis. Prvním správcem soudu byl Jan Fakund Hald.

     V osmdesátých a devadesátých létech 18. století byly doly v okolí dědičné prokopské štoly svým významem a rozsahem významnou složkou olověné základny království, což dokazuje příkaz vídeňské dvorské komory nejvyššímu mincmistrovi z 26.1.1779 v němž se nařizuje provedení zkušebních taveb . Důvodem jsou maximální potřeby olova pro vojenské účely. Těžba olova ve Stříbře byla v roce 1770 62 tun olověných rud. Těžba v roce 1778 je 123 tun. V roce 1780 je potřeba království 224 tun olověných rud i když dosavadní těžba je poloviční. Klíčovou otázkou v této době se stává dědičná prokopská štola, která slouží pro odvádění podzemních vod a dopravu těživa.   Její ražbu komplikují velké přítoky vod.

     V posledních dvaceti létech 18. století dochází k vyvrcholení snah o obnovu dolování v co největším měřítku. Projevem těchto snah jsou otvírky dolů Langenzug v roce 1774, Nový Prokop v roce 1780 a konečně Frischglück v roce 1781. Tyto šachty se v brzké době mají stát nejvýznamnějšími doly a nositeli slávy stříbrského dolování.

      Je pochopitelné, že ani úpravnické zařízení se svým dosavadním primitivním způsobem ruční úpravy, nemohla postačovat tomuto rozvoji a musela být nahrazována modernějšími. Za tímto účelem byl v roce 1783 zakoupen tzv. Koubkův mlýn a v roce 1796 přestavěn na pochverk. Do tohoto období také spadá zřízení bratrské pokladny v roce 1798.

    Také vrchní dozor na stříbrské doly prodělával v posledních desetiletích 18. století změny. Po zrušení slavkovského horního úřadu v roce 1772, byly doly podřízeny Jáchymovu a po reorganizaci za Josefa II. v roce 1785 Příbrami. Těmito událostmi vrcholí obnova stříbrských dolů. Celková linie obnovy má vzestupný charakter a dokazuje tak, že úložní poměry v celém rudním revíru jsou značně příznivé. Je to období největšího objemu těžby.

    Přelom 18. století a 19. století je předznamenáním dalšího vývoje stříbrských dolů pro období přechodu feudalistických forem podnikání k podnikání kapitalistickému, ve kterém byly překonány technické nedostatky jak v těžbě, tak i v úpravnictví a zhutňování. Celková politická situace dovoluje posun od buržoazních hodnot ke kapitalistickým hodnotám podnikání. Velký vliv v tomto období má na všechny státy francouzská revoluce a Napoleonova expanze.

    Začátek 19. století je ve znamení intenzivní hornické činnosti v co nejširším měřítku. Byla úplně opuštěna tendence koncentrace na nejdůležitější šachty a štoly, která se ukázala jako jediný hospodářsky zvládnutelný postup v průběhu minulého století, ale další vývoj důlních děl se dává úplně opačným směrem. V roce 1798 se pracovalo na 19 ti samostatných dolech, mezi nimiž byly vedle rozsáhlých a výnosných pracovišť i pracoviště, jak rozsahem tak i objemem těžby, pokud vůbec nějaká byla, bezvýznamná a nepatrná. V letech 1783 až 1804 bylo dle zprávy od Schmidta pouze v katastru města Stříbra zničeno 3,6 ha luk neustále rostoucími haldami. Značně také stoupl v této době význam havířstva, které tvořilo podstatnou část obyvatel města Stříbra, což bylo podtrženo v roce 1806 povolením zvláštní havířské uniformy a udělením práva používat havířskou korouhev. Mezníkem v tomto vývoji je rok 1809, kdy rakouské mocnářství ztrácí po bitvě u Wagramu ve prospěch Francie mezi jinými zeměmi i Korutany s největšími olověnými doly ve Villachu a je nuceno krýt zvýšenou potřebu olova, jako důležitého válečného materiálu, z dolů v Českých zemích, především ze Stříbra.Tento fakt se projevil příkazem zvýšit produkci na nejvyšší míru, je požadováno   1 000 centýřů měsíčně, které musí být ihned disponovány do Jáchymova k tavení. Ke splnění tohoto příkazu musí krajský úřad v Plzni zajistit potřebné množství dopravních prostředků i z ostatních českých dolů. Z celých Čech je do Stříbra staženo asi 500 horníků.

     V roce 1820 byla dokončena stavba kanálu, započatá v roce 1797. Tento kanál, v podstatě umělé rameno řeky Mže přiváděl vodu z této řeky blíže k dolům, situovaným na úpatí vrchu Ronšperka. Tyto přivedené vody sloužily k pohonu těžních a čerpacích zařízení na komplexu královské dědičné štoly Prokop.    60 m od ústí štoly byla vyražena v pevné hornině komora ve které bylo instalováno žentourové kolo o průměru cca 6 m. K Žentourové jámě ( jámě Brokárna ) byla vyražena sledná chodba (Kunstrecke ), ve které bylo umístěno soutyčí dlouhé 310 m. Pomocí tohoto soutyčí bylo možno začít těžit i hluboké obzory až do hloubky 150 m pod úroveň dědičné štoly. Takto levně získaná energie dala předpoklady k pokračování porubových prací pod úrovní hladiny řeky Mže, k vyrubání rudních poloh pravděpodobně do hloubek kolem 100 – 150 m. Vodním kolem produkovaný výkon 40 KS byl však využit jen na 5%. Tato stavba nebyla jediná tohoto druhu, i jiné doly situované v bezprostřední blízkosti řeky si opatřovaly pohonnou energii obdobným způsobem a využívaly spádu řeky. Ing. Pošepný uvádí zařízení s příslušnými údaji pohonné síly u jednotlivých dolů.

Ignác ( 24 HP ), Antonín Paduánský ( 35 HP ), Adalbert a Jan na poušti ( 24 HP ), Všech svatých ( 20 HP ), spodní Langenzug ( 15 HP ), Frischglück ( 15 HP ), Langenzug ( 26 HP ), Nový Prokop ( 10 HP ), což představuje spolu s 40 HP královské dědičné štoly Prokop celkovou pohonnou sílu 210 HP. Zároveň, ale upozorňuje, že přenos síly tzv. Schleppgestänge způsoboval značné ztráty, takže se vlastně využívalo jen cca 20 % energie. Tyto stavby byly velice nákladné, vznikaly v průběhu první poloviny 19. století a daly tak předpoklady ke značnému zintenzivnění exploatace rudních poloh, zvětšení objemu produkce a stoupající zaměstnanosti na dolech.

Zachycené údaje z této doby hovoří, že v roce 1821 pracovalo na dolech celkem 332 horníků při produkci 10 955 centýřů olověné rudy, v roce 1835 pracovalo na stříbrských dolech 443 horníků při produkci 16 298 centýřů olověné rudy a konečně v roce 1836 pracovalo ve Stříbře 472 horníků při nejvyšší produkci olověných rud 19 088 centýřů.

     V roce 1836 byla povolena českým guberniem stavba nové huti, kterou postavil H.W. Köhler za cenu 7 464 zlatých. Shluk kolem událostí 1848 se do určité míry projevil i na stříbrském dolování a to snížením počtu zaměstnanců. Nejvíce snižování stavu horníků postihlo doly Antonín Paduánský, Barboru a Michael. Reorganizace horních úřadů se projevila k 14.3.1850, kdy byl horní soud ve Stříbře změněn na báňské hejtmanství, které bylo hned v roce 1855 přeloženo do Plzně a ve Stříbře byl ponechán pouze horní komisariát a i ten byl v roce 1857 zrušen.Jeho působnost ( zvláště v udělování horních propůjček ) se vztahovala na celý Plzeňský kraj.Úkoly báňských úřadů byly vymezeny paragrafy 220 – 234 všeobecného báňského zákona ( císařský patent z 23.května 1854, č. 146 ). Jednalo se o veřejnoprávní dohled ve vyhledávání a dobývání vyhrazených nerostů – vyhrazeny k dispozici státu.         1. srpna 1855 je zřízen ve Stříbře báňský komisariát, jeho činnost je ukončena v roce 1872. V rámci reorganizace rakouské státní správy po roce 1868 jsou nově organizovány i báňské úřady.

Zákonem z 21. července 1871 byl dozor na báňské podnikání svěřen revírním báňským úředníkům 1. instance, báňským hejtmanstvím 2. instance a ministerstvu orby 3. instance. 31.7.1872 začal ve Stříbře pracovat revírní báňský úřad. Prvním revírním úředníkem byl vrchní báňský komisař Auerhann.

      Druhá polovina 19. století přináší opět koncentraci důlních prací na menší počet dolů, což ovšem neznamená pokles produkce nebo zaměstnanosti. Údaj z roku 1862 hovoří již jen o 7 dolech zaměstnávajících 500 havířů. Roku 1863 rakouský báňský erár prodává královskou dědičnou štolu Prokop kvůli neshodám s ostatními těžařstvy třem těžařstvům ( Johan Baptist, Reichen Seegen Gottes a Langezug-Krischglück ) za cenu 16 800 rakouských zlatých. V tomto zmenšování rozsahu prací nelze ovšem v žádném případě spatřovat známky stagnace nebo úpadku dolování, naopak je důkazem provozu prospěšné koncentrace do rukou kapitálově silných jedinců či společností, které jsou schopny a ochotny daleko větších investic a zhospodárnění provozu, což jim přináší lepší hospodářské výsledky. Stříbrský rudní revír je nadále silně lukrativní pro podnikavé zájemce. Během doby byla prodána řada propůjček a zahájena řada kutacích prací, jejichž výsledkem bylo v roce 1864 objevení silně stříbronosných galenitových žil mezi obcemi Kšice a Únehle.Těžařstvo Marie Pomocnice vyhloubilo jámu sv. Prokopa. Kromě naražení žíly Prokop byly práce prováděny i na dalších třech bezvýznamných nepojmenovaných žilách. V letech 1866 – 1872 bylo vytěženo cca 13 000 q rudy. Nejrozsáhlejší těžba zde probíhala do roku 1872 při roční těžbě 3 120 kg Pb a 480 kg Ag. Žíla Prokop dosahuje mocnosti až 70 cm. Příčinou uzavření dolu byly přítoky vod do díla a doprava rud do huti v Praze nebo Příbrami.Velké náklady si vyžádala i doprava uhlí z Heřmanovy Huti. Roku 1900 byl důl definitivně opuštěn, majitel společnost Société anonyme des Mines de zinc et de plomb de Boheme předisponoval strojní zařízení do Stříbra.

     V 60. a 70. létech 19. století byl provoz soustřeďován na stále menší počet dolů. Investiční záměry se soustředily do modernizace úpravnického a hutnického zařízení. V této době jsou v provozu jen doly Reiche Seegen Gottes, Frischglück a Langenzug. V roce 1867 je opuštěn důl Nový Prokop a v roce 1877 důl Všech svatých. Na všech dolech, které zůstaly v provozu byly instalovány nové moderní parní stroje, staví se nové pochverky, provádí se rozsáhlá stavba úpraven. V roce 1873 je dokončena stavba nové huti. V roce 1870 ve Stříbře pracovalo 360 horníků při produkci 17 000 centýřů olověných rud, v roce 1871 zde pracovalo 395 horníků při produkci 22 725 centýřů olověných rud, v roce 1873 zde pracovalo 410 horníků při produkci 24 124 centýřů olověných rud a konečně v roce 1877 pracovalo ve stříbrském revíru 526 horníků při produkci olověných rud 34 237 centýřů.

     Velké obtíže dostavily kolem roku 1890. Příčin bylo několik : zvyšující se konkurence olova ze zámoří, stoupající produkce olova v Příbrami, nedostatek otvírek, velké náklady na odvodňování dolů a trvalý pokles cen olova jako následný důsledek přinesl opouštění dolů, nezaměstnanost. Tvrdý konkurenční boj vydržely jen doly Frischglück a Langenzug. Oba tyto doly zaměstnávaly celkem 460 zaměstnanců, těžba se držela poměrně vysoko, oba doly produkovaly ročně až 800 tun. Těžba klesala a v roce 1895 byl zastaven provoz na Dlouhém dole. Nepomohlo ani krátkodobé spojení s plzeňskou firmou Šimona Hofmana. Za těchto okolností byl roku 1900 uskutečněn prodej podílů Spojeného těžařstva Nového štěstí, Bohatého požehnání a Michala nově utvořené belgické společnosti Societé anonyme de zinc et plomb de Boheme se sídlem v Bruselu. Tato společnost následně zakoupila i podíly těžařstev Dlouhého dolu, Nového Prokopa, ve Kšicích i v Kladrubech. Stříbrské doly se staly objektem spekulací zahraničních akcionářů. Jedinou výjimkou byl důl Vojtěch. Poslední práce na Prokopově dědičné štole skončily roku 1905 a potom se dobývalo podle stoupání vody na stále vyšších obzorech. Ruda byla upravována v úpravně na Dolním dlouhém dole. Koncentráty se dodávaly k zhutnění do saského Freibergu. Počet zaměstnanců se pohyboval mezi 200 –300. O nové investice společnost neměla zájem, šlo jen o zisk. 

27.7. 1909 došlo rozhodnutím společnosti k opuštění těchto dvou posledních dolů na stříbrsku. Předkládám představu o ceně olova v 19. století. V roce 1810 – 30 korun, v roce 1850 – 50 korun, v roce 1894 – 24 korun a v roce 1900 – 30 korun.

V roce 1916 nabídl starosta města Stříbra Hans von Streeruwizt důlní majetek rakouskému eráru, který však o nabídce nerozhodl. V říjnu 1918 doporučoval znovuotevření stříbrských dolů a dolu Kšice s konkrétními návrhy ve svém posudku J.Lodl z Příbrami. Potřebné náklady na otevření odhadoval na 4,5 – 6 milionu Kč.Po vzniku Československé republiky navrhl zmocněnec koupi důlního majetku státu. Vzhledem k nevyhovujícímu stavu zařízení návrh nebyl úspěšný. Roku 1919 byl přeložen ze Stříbra revírní báňský úřad do Plzně a roku 1920 spojen s tamním revírním báňským úřadem.

      V letech 1916 až 1922 došlo k pokusům o obnovu dolu Adalbert. Bylo zde vytěženo 6 100 m3 rudy o obsahu 32,01 % Pb, z toho bylo získáno 1 620 tun olova.

     Mezi léty 1915 – 1928 je intenzivně exploatovaný důlní komplex Adalberti v západní části tzv. rudního revíru Všech svatých. Dobývání bylo za použití moderních mechanizačních dobývacích i úpravárenských prostředků. Ostatní díla tohoto revíru založená na žilách Ignác, Jan, Jan na poušti, František, Starý František a Všech svatých nedosáhla takového významu jako Adalbert, ať již otvírkou rudních partií anebo rozsahem těžby. Zvláště žíla Všech svatých, východozápadního směru, otevřená na pravém břehu řeky Mže, se mohla jevit jako velmi bohatá a významná, ale otvírkové a porubové práce na ní musely být zastaveny pro značné přítoky důlních vod ještě dříve než se mohla zjistit povaha a rozsah zrudnění.V roce 1916 přebírá důl Adalbert vojenská správa, která si sama řídí celý provoz.V roce 1916 se zde vytěžilo 2 859 tun rudnin. V roce 1916 dosáhla štola délky 310 m. V roce 1917 pokračují práce velkým tempem, vyvolaným velkou spotřebou olova pro válečné účely – přes 5 800 tun a vyrazilo se celkem 632 m chodbic. V roce 1918 vojenská správa přenechává celý revír Všech svatých společnosti „Erzbergbau A.G.“ Společnost vykazuje v tomto roce měsíční zisk 10 000 korun. V roce 1919 přenechává společnost revír společnosti „Metall und Erz „. Pro vaši představu uvádím platy některým pracovníků dolu v roce 1920. ( horní správce, vrchní štajgr – 350,-Kč měsíčně plus prémie za těžbu 50 – 100,-Kč), (dílovedoucí 375,-Kč měsíčně ), (účetní – 450,-Kč měsíčně ). Pracovní doba byla v dole 8 hodin, na úpravně 10 hodin. Z hlášení báňskému úřadu v říjnu 1920 vyplývá, že byly realizovány všechny investice, provedeny průzkumné práce, tak aby se těžba zdárně rozvíjela.V roce 1922 je provoz revíru na základě špatných hospodářských výsledků úplně zastaven. Na jaře roku 1923 je opět provoz obnoven za předpokladu, že výtěžek bude alespoň krýt provozní náklady. Celkovou situací se zabývá Schulteova zpráva z 24.6.1923 ve které se dotýká otázky obsahu sfaleritu s přibývající hloubkou a podává zajímavé údaje :

     V tehdejší době byla hranice dobyvatelnosti dána mocností galenitu 3 cm t.zn. 218 kg PbS, nebo-li 187 kg Pb na 1 m2 ložiskové plochy. Rubanina je hrubě tříděna po odstřelu na místě a jalovina je používána na zakládku. Na jednom předku pracují 4 muži, kteří postoupí o 18 cm na muže za směnu při mzdě 28,-Kč na muže a směnu. Úprava je plně mechanizována a děje se mokrou cestou. Toto je zhodnocení z konce jara roku 1923. Důl Adalbert zůstává v provozu pod přímou správou vlastníka tj. společnosti „Allerheiligen Blein und Zinkbaugewerkschaft „. I u této společnosti probíhal stejný scénář, z počátku rozsáhlá investice a modernizace těžby, potom krátká krize a konečně zhroucení. V roce 1924 se zahájily pokusné práce na dole u Kšic. V roce 1924 byly rovněž zahájeny práce na hloubení nové těžní jámy nazvané Leo. Jáma Leo dosáhla v červenci téhož roku hloubky 165 m. Byla vybavena opraveným těžním strojem, který byl demontován z jámy Göpelschacht. Těžbě sloužila též úklonná jáma pro skipovou dopravu. Parní stroj měl výkon 255 ks. Výkon kompresorů na výrobu stlačeného vzduchu byl 40 m3 vzdušniny za minutu při 7 atm. Vrtačky se používaly typu Flotmann. Vnitřní dopravě sloužilo 100 úzkokolejných důlních vozíků o obsahu 580 kg. V letech 1925 – 1926 byla postavena nová mokrá úpravna.Počítalo se s úpravou 70-80 t rudy za 8 hodin. Použité stroje a zařízení byly v té době velmi výkonné a moderní. Důl byl napojen na tři vlastní vodní elektrárny na řece Mži o výkonu 2400 kWh/24 hod. V letech 1925 – 1927 se začalo s hloubením tzv. Severní jámy a ražen systém chodeb pro nalezení pokračování rudních žil z Ronšperka – bohužel došlo k chybnému geofyzikálnímu měření. V roce 1926 se začalo se zmáháním dolu Nové štěstí, bylo vynaloženo značných nákladů na zmožení jámy a téměř 1300 m chodeb. V srpnu 1926 se začalo s těžbou na dole Leo.V roce 1927 těžba poklesla. Na dole Nové štěstí byla zahájena těžba v říjnu 1927. Rubanina z Nového štěstí se dopravovala do úpravny na dole Leo nákladními automobily, což zvyšovalo náklady až o 48 %. Vedení společnosti se rozhodlo spojit oba doly 1700 m dlouhou lanovou dráhou o kapacitě 20t/hod. Stavěla se od listopadu 1927 do června 1928. K jejímu dohotovení nedošlo, neboť nalezené zásoby rudy neodpovídaly nákladům na její postavení. Na dole Nové štěstí se v letech 1927-1928 celkem vytěžilo 562 t rudy, zatímco na dole Leo jen za rok 1928 10 800 t rudy.Mezitím se velmi pronikavě změnila situace na trhu, cena olova trvale klesala., pokles činil 40 – 50 %. Hlavní příčinou byla nová technologie flotační úpravy olověných rud, která umožnila zpracování obrovských rudních odvalů v zámoří. Hospodářská situace stříbrských dolů v roce 1929 nebyla příznivá. Činnost byla výhradně zaměřena na těžbu, neprováděli se žádné otvírkové práce, nebyly žádné investice. Počet horníků v roce 1929 byl 205. Horníci pocházeli z malorolnického okolí města Stříbra. Horníků z povolání bylo velice málo. Již počátkem roku 1930 bylo jasné, že provoz bez pomoci státu se nemůže udržet. Ve prospěch těžařů intervenovali i političtí činitelé. V březnu 1930 definitivně správní odbor státních báňských a hutnických závodů nabídku zamítl. Za 10 měsíců v roce 1930 bylo dosaženo do té doby rekordní výše těžby ve Stříbře, což však za tehdejší situace nemohlo zabránit úpadku. Hospodářská situace byla téměř katastrofální a dělníkům hrozila  brzké době nezaměstnanost. V té době se již šířily příznaky hospodářské krize. 20. října 1930 došlo k zastavení provozu.Současně bylo propuštěno 250 zaměstnanců.

     O těžbě v tomto období je jen několik kusých údajů, jejichž věrohodnost je však problematická. Chybí z této doby hlavně archivní fotografie. Celková pasiva podniku činila cca 10 miliónů Kč. Vzhledem k současné hospodářské situaci a ceně olova, které neposkytovaly žádnou naději na brzkou možnost znovuotevření dolů ve Stříbře, rozhodla se správa Spojených těžařstev pro likvidaci důlního majetku. V průběhu roku 1931 byly pořízeny seznamy majetku. Na jaře roku 1932 došlo k části prodeje vybavení hlavně z úpravny československým státním dolům.lanová dráha skončila v Bohutíně u Příbrami. Vodní elektrárna na Mži byla prodána Elektrárenskému svazu ve Stříbře.V roce 1932 byla zrušena kutací povolení těžařstev. Těžaři nebyli ochotni platit poplatky za udržení důlních polí ve výši cca 5000 – 7000 Kč.

     V roce 1937 projevila o dolování ve Stříbře firma Baťa, dokonce získala i určitý počet vyhrazených kutišť. V roce 1938 nechala otevřít a prohlédnout důl Göppelschacht. Středem pozornosti bylo i Bohaté požehnání. Obnovení těžby ve Stříbře bohužel zabránily politické události podzimu roku 1938.

    Bývalý ředitel Spojených těžařstev ing. Wennerscheid brzy ukázal na nedostatek olova v německém hospodářství a doporučoval proto obnovení těžby ve Stříbře. Jednalo se o doly Nové štěstí a Horní Dlouhý důl. Bohužel průzkum ukázal, že obnovení prací by si vyžádalo 2 – 3 let a až 1 milionu marek. V letech 1940 – 1941 se znovu uvažovalo o znovuotevření dolů, o instalaci výkonných čerpadel a postupu alespoň 100 m pod dosavadní těžená patra, ale na průzkumné práce již nedošlo.

     Posledním údobím rozmachu hornictví na Stříbrsku jsou léta 1950 – 1975. Nové údobí báňského podnikání ve Stříbře nastalo po více něž patnáctileté přestávce provozu. Průzkumné práce byly zahájeny 1.1.1950. V roce 1950 bylo započato se zmáháním dědičné štoly Prokop v délce 1823 m a tím začalo zatím poslední oživení bývalé slávy této významné stříbrské štoly celého rudního revíru. Předpokládané problémové zmáhání dědičné štoly Prokop bylo až k jámě Brokárna bezproblémové, problémy začaly až při zmáhání závalů za jamou směrem k jámě č. I. V těchto místech bylo nutno použít velké množství hnané výdřevy. Po vybudování trafostanice bylo dáno do provozu ponorné čerpadlo a bylo pokračováno ve zmáhání jámy a štolového patra od jámy č. I jako proti předek při zmáhání závalů Prokopské štoly. Z Příbrami byli vysláni do Stříbra horníci s naddůlním, aby provedli zapracování místních dělníků.

     Následně byla vyzmáhána jáma Langenzug (jáma č.I ), následně vyzmáhána jáma Frischglüch ( jáma č.II), v červenci 1950 jáma Leo ( jáma č. III ). Roku 1953 bylo zahájeno zmáhání jámy Göppelschacht, která byla přejmenována na jámu Brokárna. Celkem bylo vyzmáháno u všech jam a štol 2 242 m chodeb a jam.

      Z původních 7 pracovníků se stav zvyšoval až na 81 lidí. V roce 1951 byl u jámy č.I vystavěn závod s kancelářemi, v roce 1968 byla postavena nová těžní věž šachty a závod rozšířen a zmodernizován. Kromě ražení se zmáhaly staré chodby z velké části v závalech a zpřístupňovali se čištěním od bahenním usazenin a napadávek.   V roce 1953 bylo provedeno 2 130 bm chodeb, překopů a jam. Rudné doly n.p. Příbram závod Stříbro postupně od roku 1957 přebíral od Geologického průzkumu Stříbro jednotlivé lokality, tak jak byly jednotlivé lokality schopny zajistit plynulou těžbu na řadu let. Všechny však byly předány nedořešené, takže bylo nutno provádět současně s těžbou další průzkumné práce. V roce 1953 byla dokončena jáma č. I s hloubkou 340 m. V roce 1954 byla jáma Brokárna prohloubena na úroveň 182,3 m, následně až do 280 m. Původně svislá jáma přechází v hloubce 123 m v úklonnou. Bylo rozhodnuto o prohloubení ve svislici. V roce 1954 je stav osazenstva 307 lidí. Na všech jamách jsou raženy nedokončené překopy pro rozražení žil. Těžba na díle Brokárna probíhala až do roku 1966, kdy byl dne 28. února vytěžen poslední vůz. Od té doby slouží dědičná štola Prokop již jen jako odvodňovací dílo stávajících důlních děl, které jsou v tzv. mokré konzervaci. 

       Jáma Prokop ve Kšicích byla prohloubena do hloubky 270 m, následně byly vyzmáhány stará patra a provedena ražba 7. patra a 8. patra. Z důvodu soustředění těžebních prací na hlavní lokality a to Dlouhou žílu ve Stříbře a důl Vojtěch v Milíkově, byl důl opuštěn.

      Na lokalitě Jirná byly průzkumné práce zahájeny v roce 1958 a ukončeny v roce 1960 průzkumnou jamou hlubokou 45 m. Průzkumem byly sledovány žíly Anna a Ondřej, pro nebilanční zrudnění bylo ložisko opuštěno.

     Na lokalitě Milíkov se začalo se zmáháním štoly Vojtěch a prohloubením jámy Vojtěch na 250 m. Ložisko je budované žílami Vojtěch a Josef. Nepravidelné zrudnění si vyžádalo ražbu řady komínů, aby bylo upřesněno rozmístění zrudnění mezi patry.Bohužel ani toto ložisko není zcela prozkoumáno jak směrně, tak vertikálně.

      Štola Michael ve Stříbře byla znovu otevřena v roce 1955 a práce zde prováděné se jen omezily na vyzmáhání otvírek štolového patra. Překop ražený ke skupině žil Evangelista byl předčasně ukončen. Dílo bylo opuštěno v roce 1957. 

     7. patro jámy č. I bylo propojeno s revírem jámy č. II. a jámy č. III. Jáma č. III byla vyhloubena do 357 m, poslední vůz byl vytěžen 31.10.1974. Jáma č. II byla hluboká 340 m, z důvodu velkých tektonických problémů byla její činnost předčasně ukončena v roce 1966 . Jáma č. I byla hluboká 340 m, její poslední vůz byl vytěžen v roce 22.12. 1974. Následné likvidační práce na jámě č. I a Dlouhé žíle probíhaly po celý následující rok 1975.Tím skončila velmi rozsáhlá těžba olověných rud. Následně se uskutečnilo i využití odvalů na zbylé suroviny.  

 

V současnosti se  od roku 2004 v místech bývalého objektu fabriky Brokárna u Červené lávky snaží příznivci hornictví založit hornický skanzen a provádějí rekonstrukci královské dědičné štoly Prokop, která bude návštěvníkům po dokončení přístupná v délce

uctihodných 700 metrů.

 „ Zdař Bůh "

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode